Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Maďari WENDIGO, ktorých som pred časom označil za obrovský objav a ktorým som prorokoval veľkú budúcnosť ma viacnásobne prekvapili a musím priznať, že nie príjemne. Prvé z týchto prekvapení sa odohralo začiatkom roka 2008, keď skupinu opustil bubeník Crow. Druhým prekvapením bolo ohlásené ukončenie činnosti, síce zatiaľ len dočasné, ale predsa len nečakané. Tretím sa nakoniec stal aktuálny album tejto formácie, ktorý WENDIGO dali voľne k stiahnutiu. Ak som WENDIGO predtým chválil za muziku, ktorú naši južní susedia vyprodukovali na debute, prome a EP, tak teraz som na vážkach. WENDIGO hrajú tak isto a na takej istej (vysokej) inštrumentálnej úrovni, snáď až na nového bubeníka, ktorý predsa len kvality predchodcu nedosahuje. Problém „Audio Leash“ vidím v prílišnom sústredení sa na vytvorenie dokonalého produktu, akoby WENDIGO zabudli, že hlavné je zložiť nenudiace a aspoň trochu prekvapivé aranže. Príliš rovnaké skladby, ktoré sa napokon zlievajú do jedného neidentifikovateľného celku, sú toho dôkazom. Aby som ale len nehanil, zaregistroval som aj krásne momenty, melódie a sóla. Žiaľ, je ich príliš málo na dĺžku tejto nahrávky. Možno boli moje očakávania v súvislosti s touto nahrávkou príliš veľké a preto je aj im moje sklamanie priamo úmerné. Pokúsim sa odbremeniť od tejto ťarchy a napísať záverečné hodnotenie.
„Audio Leash“ je priemerná nahrávka klasickej technickej kapely, niekedy označovanej aj za progresívnu (niektorými aj za „koščoprogres“), ktorá neprekročila svoj tieň a ani hranice strednej Európy - čo pri debute WENDIGO hravo zvládali.
Aj napriek tomu ale v našich končinách len ťažko nájdete nejakú lepšiu kapelu z tohto rangu, len neviem, či tento stav niečo vypovedá o WENDIGO alebo skôr celkovo o stredoeurópskej technicko-progresívnej scéne. Perfektné ovládanie nástrojov a super zvuk proste nedokážu vyvážiť prílišnú fádnosť, nevyrovnanosť a nudu. Škoda.
Ať už to s WENDIGO nakonec dopadne jakkoliv, je třeba ocenit, že svoji (možná) labutí píseň dali volně ke stažení. A to nejen v mp3, ale i ve wavech s obalem. Kdyby se totiž "Audio Leash" nemělo vůbec dostat mezi posluchače, byla by to rozhodně škoda. A v čem že je problém aktuální kolekce oproti "Let It Out"? Ať o tom přemýšlím, jak chci, napadá mě jen jakási uniformita materiálu. Po stránce technické totiž Maďarům nelze tradičně vytknout vůbec nic. Pěkný zvuk, čistá instrumentace, příjemný vokál. Jenže celé nám to jaksi splývá. Tempa, harmonie, melodické refrény - všechno je na svém místě, jen jaksi schází jiskra, která by zapálila a člověk si tak mohl říct: "Pecka." Takhle posluchač dostane vyrovnanou desítku skladeb. Dvě z nich vyčnívají - nudná balada "Condemned" v negativním a skvělá závěrečná "Drift" v pozitivním smyslu - zbylá osmička příjemně uplyne, ale nic víc.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.